Stavím se na vlastní nohy

Je to opravdu tady a pořád tomu nemůžu uvěřit.

Před sebou mám poslední týden v zaměstnání. Poslední týden korporátního života s benefity. Poslední týden, kdy můžu zajít s kolegy na oběd do firemní jídelny, popovídat si, zasmát se a taky „pomluvit systém“, ve kterém tu žijeme 🙂

Mám smíšené pocity. Všechen stres ze mě sice opadl, ale budou mi chybět kolegové a kamarádi, které jsem za těch x let poznala. Taky se trochu bojím, co bude dál, ale vidina splněných snů je silnější. MUSÍM TO PROSTĚ ZKUSIT.

TO PŘECI NEMŮŽEŠ!

Už dlouho jsem mluvila o tom, že bych se chtěla víc věnovat tomu, co mě baví. No právě … jen mluvila. Představovala jsem si, jaké by to bylo, KDYBY. Pak jsem se zase snesla z toho obláčku na zem a řekla si: „Lucko, to přece nemůžeš. Máš 2 děti, hypotéku jako „krávu“, nemůžeš si tohle dovolit.“

Tak jsem se ke své zálibě tvořit, vracela alespoň po večerech a vždy, když jsem se potřebovala odreagovat nebo vypnout. Zapomínala jsem u toho na čas a MOJE DUŠE BYLA ŠŤASTNÁ.

POŘÁD NEMÁŠ DOST?

Loňský rok byl pro mě hodně hektický a náročný. Začalo to na jaře změnou zaměstnání. Vrátila jsem se po dvou letech do společnosti, kde jsem předtím působila 14 let. Možná proto, že jsem nebyla úplný nováček, nebyl prostor na rozkoukání a vrhla se do nové role po hlavě. Práce se stupňovala a následovalo postupné přebírání aktivit i za odcházející kolegy. Jízda nabírala na rychlosti, až to byl pořádný fičák. Do toho ještě manžel odjel dlouhodobě pracovat do Belgie a přibyla k tomu kompletní starost o dům a děti.

Tělo mi začalo pomalu říkat „BRZDI!“ Viděla jsem, jak na mě lidi mluví, ale nevnímala jsem je. Byly to jen klapající pusy bez zvuku. Mozek už odmítal přijmout jakoukoliv další informaci. Nebyl ale čas na odpočinek. Musím udělat ještě tohle a tamto.. Fungovala jsem jako robot.

Pak jsem z ničeho nic, ze dne na den, lehla. Takovou angínu jsem neměla, ani nepamatuju. Nebyla jsem schopna vůbec nic, jen ležet se zavřenýma očima.

Tělo je opravdu chytré. Když ho neposloucháme, tak to prostě vyřeší za nás. DĚKUJU za to, přišlo to za pět minut dvanáct.

Říká se, že naše DUŠE ví, co je pro nás nejlepší. Zná nás z předchozích životů. Ví, v čem jsme dobří, a kde jsou naše slabé stránky. To jen my se ji snažíme přesvědčit, že to je jinak. Ta moje teď doslova křičela: „Co ještě potřebuješ k tomu, aby ses už správně rozhodla?“

SVĚTLO

Začala jsem o tom všem hodně přemýšlet. Věděla jsem, že je zle. Problesklo mi: „Jsi máma a chceš tady pro svý holky ještě hodně let být a to zdravá. Tak něco dělej!“  Zvolnila jsem, ve všem. Ještě 2 měsíce trvalo, než jsem sebrala odvahu a dala výpověď. Hodně mě podpořil Martin (můj manžel). Bez něho bych to dost možná neudělala. Ujistil mě, že vše zvládneme, hlavně ať jsem zdravá, šťastná a spokojená. Tohle přesně jsem potřebovala slyšet. Prostě můj nejvíc nejlepší přítel 🙂

Najednou to šlo. Přišla obrovská úleva. JÁ MŮŽU. Můžu si zvolit svou cestu. A já zvolila.. SEBE.

Bez toho, že bych měla jinou práci, bez toho, že bych přemýšlela nad tím, co bude dál. Důležitá jsem byla jen JÁ. S klepajícíma rukama, ale odhodlaná postavit se výzvě, jsem to konečně udělala.  Byl to vánoční dárek č.1.

FAKT TO FUNGUJE

O Vánocích jsem úplně vypnula a odpočívala se svou rodinou. Načerpala síly a začaly se dít zajímavé věci. Přicházely nápady na to, jak rozjet podnikání, jaké deníky bych mohla vyrábět, co dalšího bych mohla dělat. Dokonce mě napadl i charitativní projekt na podporu seniorů. O tom ale určitě někdy příště.

Dodatečně jsem od Martina dostala vánoční dárek v podobě kurzu Podnikání z pláže. Během 14 dnů jsem si založila doménu se svým jménem a pracuji na webu, který si postupně šperkuju do podoby, která se mi líbí. Doteď jsem o ničem z toho neměla ani ponětí. A na světě je právě teď můj 1. blogový článek. „Je to hustý“, jak by řekly naše děti.

Pomalými kroky jdu za svým snem.

Jinou práci jsem zatím moc neřešila.  Před 14-ti dny mi Martin poslal zajímavou nabídku, na kterou narazil. Práce v grafickém studiu. Mé oči se rozzářily. To by byla pro mě příležitost a škola! Tohle přesně potřebuji pro svůj další rozvoj.  Krásné, malé studio, doslova pár zaměstnanců… jako z pohádky. Říkala jsem si, že tohle není možný.

POKUD SI NĚCO OPRAVDU HODNĚ PŘEJEME, CELÝ VESMÍR SE SPOJÍ, ABY SE NÁM TO VYPLNILO.

A fakt to funguje. Do života mi přicházejí lidé a situace, které přesně pro svůj splněny sen potřebuju. Taky mám svého osobního anděla v podobě manžela. Během krátké chvilky mi mnohokrát pomohl, zvedl mě ze země a ukázal cestu. Cítím VDĚČNOST za všechno.

VZHŮRU ZA DOBRODRUŽSTVÍM

Znovu nasedám na vlak. Tentokrát ale ten vlak řídím já. Zkontrolovala jsem brzdy. Fungují!  Ještě mi zbývá zařídit potřebná „povolení“ (IČO) pro svou jízdu. Pak si vyhrnu rukávy a rozjedu se. Práce v grafickém studiu mi dopadla, takže budu mít super palivo na cestu. Těším se na tu jízdu 🙂

Na závěr si dovolím malou radu:

NEBOJTE SE A DĚLEJTE VĚCI, KTERÉ CHCETE. NEOMEZUJTE SE, NEOHLÍŽEJTE SE. JDĚTE SI ZA TÍM!